Love does that to us, changes us

Wow. Kolik, že je to měsíců, co jsem nenapsala jediný článek? Devět? Deset? Vždyť za tři měsíce to bude skoro rok! Vlastně ani netuším, jak bych tento článek měla pojmout. Měla bych vám tu psát nějaké “výmluvy”, proč jsem na blog kašlala? Zajímá vás to vůbec? Je tady ještě někdo, kdo si tenhle blog pamatuje a bude se na něj zpátky rád vracet?

I přes to, co byl tento blog ve “spánkovém režimu”, jsem na něm usilovně pracovala. Alespoň do července. Od posledního článku “5. narozeniny blogu!” jsem po přesunutí na wordpress hledala design, který bude ženský, přehledný a hlavně – v Česku nevídaný. A podařilo se. Koupila jsem si svůj tehdy vysněný design a společně s jednou milou slečnou jsem na něm pracovaly. Bohužel to ale nešlo tak rychle, jak jsem si představovala a nechtěla jsem psát článek do prostředí, které není hotové. Říkala jsem si, že na jeden nebo na měsíc a půl blog pozastavím, a pak se k tomu zase vrátím. Mezi tím jsem samozřejmě chodila do práce a také se snažila i společensky žít. Například jsem se zúčastnila svatby jedné z mých nejlepších kamarádek.

Blog jsem chtěla opět spustit v červenci, před návštěvou mých rodičů. To se však nestalo. Rodiče s bráchou přijeli na zhruba pět dní, které jsem pochopitelně chtěla trávit s nimi. A hned po jejich odjezdu se ke mě nastěhovala kamarádka, která skončila v Londýně se stejným příběhem neúspěšné au pair, tak jako já. Málo kdy jsme měly spolu volno, a tak jsme se snažily se vídat alespoň občas ráno, před mou prací. Protože končím v práci kolem půlnoci, nemohla jsem blog psát po mém příchodu domů. Nejen, že jsem byla hrozně unavená, ale také by ťukání do klávesnice vzbudilo oba mé tehdejší spolubydlící. A navíc vzhled blogu nebyl stále hotový.

Věřím, že by se to dalo nějak rychle zvládnout, kdyby mě neopouštěla motivace. Upřímně mě nebavilo pořád prosit tu druhou, aby mi pomohla s něčím, s čím si nevím rady. Věčně byla něčím zaměstnaná a já ji nechtěla otravovat. Občas jsem si na blog vzpomněla, chyběl mi, ale sama jsem si s tím vzhledem nevěděla rady. Ano, mohla jsem ho změnit, ale moc jsem o něj stála.

Pak se ale stalo něco, co totálně odbouralo můj vztah k blogu. Něco, co mi nedovolilo myslet na blog ani sekundu, protože jsem nedokázala myslet na nic jiného. Já se zamilovala. A tentokrát doopravdy. Tak moc, že mi došlo, že jsem nikdy nebyla zamilovaná více. Tak moc, že jsem nedokázala myslet na nic jiného, než na něj. Tak moc, že jsem s ním musela být každé ráno před prací, což mi totálně znemožnilo najít si na blog alespoň trochu času. Strašně moc jsem se změnila, strašně moc mě rozmazlil a život bez něj si už nedokážu představit. Brzy to bude už sedm měsíců, co jsme spolu a nikdy jsem nebyla šťastnější.

Možná to není dostatečný důvod kašlat na blog. Ale já jsem tehdy jinak nemohla. Bylo to hrozně složité, pendlovat z jeho bytu, do toho mého, pro své věci a pak do práce. A tak pořád dokola. Na blog tehdy bohužel nezbyl čas. Ale rozhodla jsem se, že to takhle už dál nemůžu nechat (ano, už spolu bydlíme, takže situace je pro mě jednodušší :D). Blog jsem dělala pět let, byl celkem i “úspěšný” a nechci tohle všechno zahodit.

Jak jsem psala před těmi pár měsíci – plánuji blog psát dvojjazyčně, tak mi držte pěsti, ať se mi to povede.

Doufám, že si blog zpátky najde opět své čtenáře. A že jich bude i víc, než tehdy.

Budu se na vás těšit příště (snad ne za dalších devět měsíců :D)
Lucie

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *